Ahojte lidičky.

 

            Ať již jste na moje stránky zbloudili čistě náhodně, či to byl Váš cílený čin, vězte, že to bylo to nejlepší, co jste mohli dneska udělat, protože TADY se určitě nudit nebudete.
Moje první foto z  23.12.2000 - 820 gramů.            Nejprve však dovolte, abych se Vám trošinku představila. Jak je již z názvu mých stránek zřejmé, jmenuji se Nikolka Zíková. To, že jsem se narodila 12. listopadu roku 2000 jistě není
Na svém vozíčku nijak zajímavé, ale když Vám povím, že to bylo o rovné 4 měsíce dříve, než jsem se svou sestřičkou měla narodit, věřím, že Vaši pozornost zaujmu. Extrémně předčasnému termínu narození odpovídaly i naše proporce – sestřička Michaelka měřila 30 centimetrů a vážila 590 gramů, já jsem měřila o 2 centimetry více a vážila 675 gramů. Zdravotně jsme na tom se sestřičkou nebyly ani trošku růžově, a tak se nám Ihned po narození stal na dlouhé měsíce prozatímním domovem domeček jménem inkubátor. Oproti sestřičce jsem na tom byla lépe nejenom co do velikosti, ale i po zdravotní stránce, a tak jsem všem nástrahám osudu vždy na poslední chvíli utekla. Bohužel Michaelka to štěstí neměla a po 3 měsících svůj boj o život vzdala. Byla to pro mé rodiče obrovská rána, a tak jsem se rozhodla, že budu bojovat i za sestřičku abych jim to alespoň trošinku vynahradila. Po čtyřech měsících Při "hypošce" na koníčkovi Zoránkovi.Pasování školáků - v MŠ Nejdek.pobytu v porodnici a maximální profesionální péči pánů doktorů a sestřiček tak nakonec nastal dlouho očekávaný den „D“ a já mohla se svými rodiči slavnostně „nabrat kurs“ šťastný domov do Nové Role u Karlových Varů. Po operaci obou očiček jsem ještě několik měsíců nemohla cvičit „naplno“, ale všichni jsme byli přesvědčeni, že až mi to bude dovoleno, hravě vše doženu, a to i přesto, že zejména u cviků dle Vojtovy metody jsem vždy z plna hrdla křičela.
          Náš optimismus však utrpěl trhlinu, když nám v mých dvou letech bylo sděleno, že mám dětskou mozkovou obrnu (DMO). V první chvíli jsme nikdo ani netušili, co si pod touto diagnózou máme představit, ale věděli jsme, že to není nic, na co by se měla stát fronta. A skutečně, DMO je postižení, které se nedá vyléčit, Společné foto z 1. třídy.S maminkou a asistentkou Olinkou.může se však zmírnit jeho průběh a obecně platí, že čím dříve se s ní začne „bojovat“ tím účinnější může být výsledek. DMO má stovky forem, ta moje se odborně nazývá DMO – spastická quadruparéza, převážně triparéza. V praxi to znamená, že mám špatně pohyblivé všechny 4 končetiny, ale levá ruka je přeci jenom šikovnější.
Mentálně jsem zcela v pořádku, a tak zejména s maminkou děláme co můžeme, abych ty moje líné nožičky a ručičky rozpohybovala. Kromě toho, že doma pravidelně cvičíme dle Vojtovy metody, několikrát týdně dojíždíme na odbornou rehabilitaci, na hipoterapii, na rehabilitační plavání a synergetické masáže. V sedmi letech jsem absolvovala operaci nožiček a jen díky tomu, že mám neuvěřitelně obětavou a pečlivou maminku, která mi při cvičení nic neodpustí, mohu se dneska pohybovat s chodítkem.
Indiánské foto ze školy v přírodě.Společné sáňkování ve 2. třídě.          V září 2008 jsem nastoupila povinnou školní docházku do běžné třídy u nás v Nové Roli a k velké radosti nás všech se mi zatím daří velmi dobře.
             
          Pokud Vás můj úvodní projev zaujal, můžete navštívit mé další stránky v sekci „Z mého života“, ve kterých  podrobně popisuji svůj dosavadní vývoj dle jednotlivých let. Své první pocity po příchodu na svět až po opuštění porodnice pak detailně popisuji v sekci „Jakto, že jsem tady“. Samozřejmě, vše je doplněno bohatou obrazovou galerií.
          Nejčerstvější aktuality pak najdete v sekci "Zrovninka teď"